Vojenská technika ČSLA a AČR

Kolový dozér DOK M (modernizovaný)  je mašina ,která se mi vždy líbila a osobně si myslím ,že trochu předběhla svoji  dobu. Všichni od pohledu jí znají ale něco bližšího málokdo ví. Mám doma pár starších instruktážních filmů o DOKu a když začnete schánět nějaké další info na internetu ,tak zjistíte ,že ani tady toho moc není.

DOK M je modernizovaný původní kolový dozér vyráběný v této úpravě od výrobního čísla 036 1201.Stejný jsou i výr.čísla 036 1137 až 036 1140 a 036 1140 až 036 1174. Toto uvádím ,kdybyste ho měli náhodou doma a číslo odpovídalo. Je to hodně výkoná a univerzální mašina ale zároveň konstrukčně složitá a provozně velmi náročná. Taky od toho se odvíjí kolik jich bude doma u sběratelů a kolik jich potkáte na nějaké soukromé akci. Nicméně co DOK umí a jak impozantně vypadá  - stojí za to.

DOK M je určený k provádění zemních prací ,k budování cest,zákopů,okopů,k tahání přívěsů (až 65t po silnici).odstranění sněhu z cest.Jeho hlavní specialitkou je odstraňování sutin a závalů,polomu stromů a i v zamořeném prostoru nebo dýmu díky FVZ.Dokáže si poradit i s vyprošťováním uvázlé techniky pomocí navijáku o síle 180kN.V případě bojových podmínek a potřeb je DOKa možno použít k řezání kovů elektrickým proudem a používat ho jako ještěrku k zvedání břemen lopatou.Takže toho zvládne dost. Na silnice může díky své šířce 3 150mm jenom na výjimku od magistrátu dopravy. Po silnici si to šine rychlostí až 46 km/h což uznáte je je již na vozidlo s neodpruženými nápravami až dost..

Pohon DOKu a pohon navijáku je dieselelektrický a pohon nakládacího zařízení je hydraulický.Motor T 930 -42  je takový ,, drobeček " naftový dvanáctiválec s přeplňováním dvojcí turbodmychadel PDO 7 RS,o výkonu 260 koní .Motor s generátorem je zdrojem elektřiny pro pohon kol,navijáku a náhon čerpadel,zdroj tlaku kapaliny k pohonu nakladače i hydraulického servořízení. V zadní části vozu je de facto malá elektrárna a ta může být zdrojem potíží při současném provozu styl hobby.Elektrická trakce umožnuje  ve dvou jízdních režimech plynulou regulaci rychlosti jízdy vpřed i vzad a samočinné přizpůsobení síly vnějším odporu v rozsahu výkonu naftového motoru. Hmotnost sroje s lopatou je 27,5 tuny což na přepravu bude neideálnější přepravník P50 na který DOK najíždí pozadu. Můžete ho naložit i jařábem o nosnosti 30 tun ,kterých je všude ,,mraky".

Ještě trochu k tomu jak to zatáčí : změna směru se dosahuje natáčením přední části podvozku vůči zadní ,okolo svislého čepu závěsu podvozku stroje.

Kabina DOKu je dvojmístná a v terénu musí často spolujezdec navigovat řidiče při manévrech.

Při výměnách náplní to není na první pohled tak náročný ,ale

- nádrž paliva je na 480 litrů nafty

- olejová nádrž motoru je 40l M6 ADS/IIB

nicméně nádrž hydraulické kapaliny (olej OL-N3) je 500l a ta se musí každé tři roky měnit ,jelikož váže na sebe vodu. I když DOK nepracuje.

Je docela složité dnes sehnat fotky a obrázky tohoto vozidla a co jsem měl v archívu tak je zde  .Pokud má někdo DOKa doma ,byl bych vděčen za foto vozu v původním stavu.

Viz níže jsou osobní vzpomínky M.P na jeho službu s DOKem. Moc děkuji a tohle je přesně co nás zajímá na mašině ,kterou asi už nikdo z nás neuvidí v akci.....

,, Všechny DOKy v Seredi měli jen klasický khaki nátěr.
Cvičení (asi) v roce 1986, tedy ještě v rámci základní vojenské služby, probíhalo ve voj. výcvikovém prostoru Lešť cca 48°24'5.93"N
19°15'53.97"E viz www.mapy.sk . Tenkrát to byly vojenské "prověrky" které probíhaly formou cvičné mobilizace. Tenkrát přijely do kasáren i náklaďáky z civilu a na bráně jim přemontovávali SPZky z civilních na vojenské...
Ještě jsem si vzpomněl - pokud byly slabé baterky, dalo se startovat z jiného DOKu pomocí svařovacích kabelů - tedy ne že by se tím krmily baterky, ale roztočilo se tím trakční dynamo.
A k tomu mě napadlo, že nejspolehlivější částí byly asi trakční elektromotory v nápravách, nepamatuji si, že by s nimi byl nějaký problém.
Nevím jestli máte v datech že ke startování sloužily dvě sady dvou 145Ah
akumulátorů (tedy celkem 4) a v případě nouze se dalo jezdit jen se
dvěma. Na ozubeném věnci motoru byly umístěny dva startéry, byl to
stejný typ jako měla Tatra 138/148.
Zajímavě se třeba přidával plyn - resp. se řídily otáčky trakčního
dynama - řízení bylo hydraulické, brzdovou kapalinou, a šoupátko
vstřikovacího čerpadla ovládalo brzdové prasátko z Oktávie (samozřejmě
myslím typ z r. 1963...)
Nejporuchovější část byla asi hydraulika, poměrně často se zanesl nějaký
ventil a nešla např. otevírat lopata. Častou a dost nepříjemnou poruchou
bylo protržení gufer u hlavních zvedacích válců, což mělo za následek,
že zvednutá lopata nedržela polohu a pomalu padala. To se stávalo
nejčastěji, když při výcviku student použil funkci "volný pád" (tlačítko
na joysticku naoře), ale když lopata začala padat, tak se student lekl a
volný pád přerušil, což se nesmělo ! Lopata se musela nechat dopadnout
plynule až na zem. Oprava byla docela "pakárna", lopata se musela
podložit pražci a k těm válcům a těsněním byl blbý přístup.
Tohle trvale zmáčknuté tlačítko vlastně povolilo ventily a lopata mohla
v téhle poloze sloužit třeba k rovnání terénu protože jakoby po zemi
plavala.
Další nepříjemná porucha bylo protržení membrány v el. rozvaděči u
přepínače směru jízdy. To mělo z a následek, že DOK byl pak schopen
pouze jízdy dozadu a musel se odtáhnout jiným DOKem na tažné oji. Oj
byla ve výbavě každého stroje (to je ta sada tyčí úplně vzadu dole na
kapotě).
Pak ještě praskalo těsnění u turbodmychadel a pak byl olej ve výfuku a
mně dokonce vzplanul a měl jsem z toho tryskáč...
Hlavním cílem výcviku bylo vyhrabání okopu pro tank. Norma byla myslím
25 minut v suchém terénu. Problém byl mráz nebo bláto. Na blátě to
klouzalo a zmrzlá zem se těžko lopatou rozrývala. Sice se na lopatu daly
dolů namontovat takové rozrývací trny, ale ani to moc nepomáhalo (možná
to bylo tím že v roce 1986 bylo v zimě i -20C)...
Dal se s ním třeba shrabovat sníh, sloužil i jako tahač (měl jsem
párkrát za sebou i podvalník s buldozerem), nebo nakladač - dvě lopaty a
Tatra byla naložená...
Dál musel člověk dávat pozor - hlavně na silnici - aby se DOK
nerozhoupal kolem toho středního kloubu nahoru a dolů. Protože neměl
klasické odpružení, ale jen ty nízkotlaké pneumatiky. Když se
rozvibroval, tak se dal uklidnit zrychlením. Což je taky opak toho, co
člověka v téhle situaci obvykle napadne..""

Další vzpomínky strojníka Kubíka na službu s DOKem :

,, Mašina to byla fantastická,to co musela vydržet by dnešní elektronikou nadupané stroje nevydrželi! Byla háklivá na stromeček v elektrice,ale to se stalo snad jen dvakrát za skoro dva roky. Jinak standart bylo gumové těsnění na čepech u lžíce. To byl hrob!
Taky jsme si přímo na stavbě měnili hlavní pístnice ale to byl spíš dlouhodobější problém. Také , že prosakoval olej do turba byl spíš úsměvný problém , když jsem to neznal a při své mladické nerozvážnosti jsem při průjezdu Berounem ve stoupání na stavbu zapnul přidavače na čerpadle a ze stroje byla raketa s ohnivou clonou! Ještě dnes se usmívám nad tím jaké to bylo fantastické pokoukání večer když jsme se stahovali z kasáren po dotankování -pár litříků- na stavbu. Dvoumetrové plameny to jistili. No jinak nebylo skoro nic co bych s dokem nezvládl. A co dokázala speciálního? zapadnout a to tak ze i když se u tohoto stroje z prokluzujícího se kola převáděla částečná elektřina na kolo jiné tak nepomohlo ani natáčení a ano lžíce o kterou se dalo odstrčit. Z kasáren dojeli tři stratosféry na Uralech 375D a musela jim ještě pomoci jedna Tatra dempr , která byla naložená. Holt byl jsem umělec. Takže abych to shrnul, mašina byla spolehlivá a byl jsem na ní hrdý!!!! Na svojí dobu to byla fakt super mašina,těžká,stabilní a na svoji délku jsem se sní otočil na pětníku. Posílám nějaké foto.Boužel ne moc kvalitní. No co by kdo chtěl v roce86. S pozdravem strojník KUBIK